Editor: Huynh Christian Timothy
Huynh Christian Priscilla
Datum psaní: 05/05/2013
Překladatel: Dang Thai Hoc
Datum ukončení: 22/12/2022

Podle Bible byla církev založena v Jeruzalémě a byla pokřtěna Duchem svatým Pánem Ježíšem Kristem v den letnic, bezprostředně po vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista. Skutky apoštolské 2). Byl pátek 6. března (měsíc Sivan) roku 3787, podle hebrejského kalendáře; a je pátek 30. května 27 podle římského (juliánského) kalendáře [1]. V té době tam bylo asi 120 učedníků a učedníků, včetně apoštolů.

Hned první den, kdy byla církev založena, kázáním apoštola Petra uvěřilo v evangelium asi tři tisíce lidí, kteří se přidali k církvi (Skutky apoštolů 2:41). Po zázračném uzdravení muže, který byl od narození zmrzačený, a po druhém kázání apoštola Petra dosáhl počet věřících v Jeruzalémě asi pěti tisíc Skutky apoštolů 4:4). Následovalo velké pronásledování ze strany judaismu, které způsobilo, že Boží lid opustil Jeruzalém a všude se rozptýlil, což vedlo k tomu, že evangelium bylo kázáno všude (Skutky apoštolů 8:4).

Bible učí, že Církev Boží je jednota všech těch, kteří upřímně činí pokání ze svých hříchů, přijímají spasení Ježíše Krista a z celého srdce poslouchají Boží přikázání. Církev Boží nedělá rozdíly mezi barvou pleti, jazykem, pohlavím, postavením, třídou…:

“Není žádný Žid ani Řek, žádný otrok ani svobodný muž, žádný muž ani žena; neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.” (Galatským 3:28).

“Tady, žádný Řek nebo Žid, obřezaný nebo neobřezaný, barbar nebo Sithian, otrok nebo svobodný; ale Kristus je všechno a ve všem.” (Kolosané 3:11).

Církev Páně je připodobňována k tělu Ježíše Krista, jehož členem je každý učedník (1. Corinťané 12:12-27).

 “Vy jste tělo Kristovo a údy každé části.” (1. Korinťané 12:27).

Církev Páně je jedna a lid Páně v každé lokalitě se o ně starají starší vedeni Duchem Svatým:

“Tak, hleďte tedy sami a celé stádo, jehož vás Duch svatý učinil biskupy, abyste pásli Boží církev, kterou si vykoupil svou vlastní krví.” (Skutky apoštolů 20:28).

Hlavou církve je pouze Ježíš Kristus a nikdy nikomu nedal právo převzít hlavu církve. Ježíš Kristus také nestvořil církve, denominace nebo úřady v církvích, denominacích. Ti, kteří zakládali církve a sekty, sloužili Bohu podle své vlastní vůle.

Církev Boží je jedna a v každé lokalitě jsou shromáždění, společenství a aktivity Božího lidu výrazem místní církve. Bible používá název města k popisu projevu církve v každém městě. I když se ve městě schází církev na mnoha různých místech, jméno všech Božích lidí ve stejném městě zůstává stejné. Například: Církev v Jeruzalémě, Církev v Korintu, Církev v Efezu…

Měli bychom si zvyknout nazývat místní církev podle biblického způsobu. Podle jména hospodáře můžeme rozlišit různé skupiny sborů ve stejném městě, jako například: Kostel v Laodiceji, skupina v domě Nimpha (Kolosané 4:15).

Vyhýbáme se názvům jako “malá skupinka”, “buněčná skupinka”, “domácí sbor…”, protože takto Bůh svou církev nenazývá. Nejde ani o velký kostel nebo malý kostel, ale pouze o setkání církve v určité lokalitě s velkým počtem lidí nebo malým počtem lidí.

Založení místní církve

Kromě jeruzalémského sboru založeného samotným Ježíšem Kristem na den Letnic roku 27 byl sbor v dalších lokalitách založen misionáři a apoštoly Páně. Příkladem je církev v Samaří vedená jáhnem Filipem (Skutky apoštolů 8:4-13); Církev v Cesarea do Peter (Skutky apoštolů 10); kostely v jiných městech, která v té době patřila Římské říši, rozptýlené Božím lidem kvůli pronásledování v Jeruzalémě (Skutky apoštolů 11:19). Konečně jsou zde církve mezi pohany, které založil Barnabáš, Pavel a Pavlovi přátelé během misijních cest.

Církev byla pronásledována judaismem v jeho počátcích, od roku 27 do roku 64 po Kristu. Následovalo tvrdé pronásledování římskou vládou od roku 64 do roku 312. Během té doby se Boží lid rozptýlil všude, dokonce byl vyhoštěn do zemí mimo území římské říše, díky čemuž se Boží církev rozšířila mezi mnoho národů.

Když římský císař Konstantin v roce 313 vydal dekret o uznání křesťanství, pronásledování skončilo. V roce 380 se křesťanství stalo státním náboženstvím Římské říše a také rokem, kdy byla oficiálně založena katolická církev [2]. Katolická církev se stala motorem pronásledování Boží církve na téměř tisíc let, od roku 590 do roku 1517. Historie to nazývá Doba temna [3]. Katolická církev spálila nespočet překladů Bible, protože nechtěla, aby Boží lid znal pravdu, uvěznila, okradla, mučila a zabila 50.000.000 až 150.000.000 lidí. Odmítla přijmout Bibli nebo odmítla přijmout falešné učení církve [4]. Po celou tu dobu stála Boží církev pevně, i když Boží lid trpěl strašlivým pronásledováním ze strany katolické církve.

V 16. století se díky hnutí odporu vedenému Martinem Lutherem a reformačnímu hnutí iniciovanému Janem Kalvínem spolu s překladem a širokým šířením Bible rozvinula Církev Boží. Boží lid v Evropě a Africe je však stále do značné míry ovlivněn stylem uctívání katolické církve a duchovní organizací. Zároveň se rodilo stále více církví a sekt [5]. Brzy 19. století, křesťanství vzkvétalo ve Spojených státech; Církve vyslaly misionáře do celého světa, aby kázali evangelium a zakládali místní sbory mezi mnoha národy.

Dnes jsou místní sbory nadále zakládány církvemi, ale existuje ještě jeden případ: ve městě, kde není přítomna žádná církev, nikdo nepřišel kázat Evangelium, ale někdo, kdo přijal Pána prostřednictvím médií, se stal první učedník Páně v tom městě. Když tato osoba vede ostatní k Boží spáse, pak je také založena místní církev. Tím prvním věřícím byl samozřejmě starší a pastýř církve, dokud Pán tuto službu nesvěřil někomu jinému. Přítomnost Boží církve v místě vyžaduje pouze setkání dvou nebo tří Božích lidí:

“Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.” (Matouš 18:20). 

Každému místnímu sboru vládne hlava církve, Ježíš Kristus, a starají se o něj starší vybraní Pánem. Místní sbory mají povinnost se navzájem podporovat, ale žádný místní sbor nemá pravomoc nad žádným jiným místním sborem.

Organizace místní církve

Jak již bylo zmíněno výše, existují dvě formy místních církví, které jsou založeny, jednu tvoří misionáři církví a druhou dítě Boží. V místních sborů založených církvemi bude organizace svým způsobem jedinečná pro každou církev, což je často v rozporu s biblickým učením. Tam, kde je místní církev založena Božím dítětem, je možné, že přivede církev ke vstupu do církve a podle toho, jak je organizována. Důvod: většina Božího lidu a zvláště nových věřících se mylně domnívá, že církve jsou církve!

Pokud Boží lid hluboce rozumí Božímu slovu, uvědomí si, že církve nikdy nejsou Božími církvemi. Dokonce i organizování církví a sekt je proti Bibli. Organizační formy sektářských církví byly tedy zcela vytvořeny člověkem, infikovány pohanstvím. Učení v sektářských církvích je také plné kultů a prodchnuté pohanskými zvyky.

Organizace místní církve podle biblického učení je:

• Setkávejme se ve jménu Boha, kdekoli je to vhodné, obvykle v soukromém domě Božího lidu. Setkání mohou být kdykoli k uctívání Boha, studiu Božího slova, vzájemnému společenství a diskuzi o církevních záležitostech. Svaté shromáždění v každou sobotu však nelze ignorovat, protože je to Hospodinův příkaz (Leviticus 23:3; Hebrejci 10:25).
• Existuje alespoň jeden starší a pastýř, který má na starosti používání Slova Božího k “učení, kárání, nápravě a výchově ve spravedlnosti”, aby byl Boží lid “úplný a připravený na všechno dobré skutky” ( 2. Timoty 3:16–17). Není místního kostela bez pastýře. Je to osoba, která řídí založení místního sboru, kdo je pastýřem a prvním starším tohoto místního sboru.
• Jak se církev rozmnožuje, bude více starších a jáhnů, kteří se budou starat o církev a sloužit jí v souladu s učením Bible. Noví starší budou jmenováni starými staršími podle vedení Ducha Svatého. Diakony jmenuje každý v církvi podle vedení Ducha svatého.

Když se sbor znásobí, měl by být rozdělen do skupin na mnoha různých místech formou rozdělení, ne nutně shromážděných na jednom místě. Formou buněčného dělení je rozdělení buňky na dvě, dvě na čtyři, čtyři na osm atd. Když má sbor více starších a pastýřů, je čas, aby se sbor rozdělil.

Ideální model místního sboru je asi 12 zaměstnaných dospělých. Těchto dvanáct lidí dává 1/10 svého příjmu na krmení pastýřů a 1/10 dává na služby v církvi. Když sbor dosáhne 24 lidí se zaměstnáním, měl by se rozdělit na dva. Tento 1/10 dar není povinný, ale je ze strany členů sboru dobrovolný.

Schůzky doma ušetří spoustu peněz. Avšak ve venkovských oblastech, kde je stavba domu jednoduchá a levná, může církev také zřídit velké místo pro setkávání. Ve městě s omezeným bydlením lze církev o sabatu rozdělit na různá shromáždění, aby naslouchali pastýři, jak učí Slovo Boží.

Dnes se s pomocí počítačů a internetu může Boží lid setkávat online. Online shromáždění však nenahrazují shromáždění místních sborů. Každou sobotu se musí Boží lid v každé lokalitě shromáždit, aby uctíval Boha a měl mezi sebou společenství.

Místní Církev a sekty

Přestože církevní organizace nejsou církve a jejich organizace a učení je z velké části nebiblické, v církvích, včetně katolické, jsou lidé, kteří Skutečně věří v Boha a chtějí žít podle Božího slova. Boží lid se podle inspirace Páně na čas účastní shromáždění církví. Účelem je seznámit se s Božím lidem v církvích a pomoci jim porozumět pravdám Bible. Díky tomu mohou uctívat Boha v duchu a pravdě. Neúčastníme se však bohoslužeb v církvích a neúčastníme se antibiblických svátků, jako jsou Velikonoce a Vánoce. Na církevních shromážděních se také vyhýbáme hádkám o nauce. Potřebujeme pouze dát písma, abychom dokázali falešnou doktrínu. Stačí si například přečíst následující verše z písem, abychom dokázali, že doktrína „jednou spasena, spasena navždy“ není pravdivá:

Jan 15:2

1. Korinťané

Hebrejci 6:4-8; 12:15

2. Petr 2:20-22

Zjevení 3:16

Nejlepší způsob je stýkat se s některými lidmi, o kterých zjistíme, že opravdu chtějí žít podle Božího slova. Pozvěte je, aby se jednou týdně scházeli u vás doma a studovali Boží slovo. Jídlo je možné podávat po vyučování. K vedení lekcí použijte lekce dostupné na www.timhieuthanhquang.com. Vyhněte se hned mluvit o zachovávání sabatu Božím lidem. Témata by měla následovat v následujícím pořadí, aby byla nejprve vystavena základním pravdám Božího slova:

• Spása: vyznání, znovuzrození, posvěcení

• Člověk

• Církev

A pak přichází téma:

• Smlouvy, přikázání a zákony

• Bůh

Výše uvedené je také pořadím studia Božího slova s ​​novými věřícími. Je vhodné zorganizovat dvě různá studijní setkání: jedno pro nové věřící, kteří věří v Boha skrze naše svědectví, a jedno pro Boží lid, který je v církvi. Neuvádějte do církví nové věřící. Pokud se však chtějí sami o setkáních ve sborech přijít dozvědět, nebráníme jim, ale pouze jim předem sdělíme povahu sborů.

Místní církev a vláda

Ve Vietnamu má vláda zákony o náboženství, takže je obtížné kázat evangelium a shromažďovat se k uctívání Boha, pokud nepatří k církevní organizaci uznané vládou.

Církev Boží není Néboženská organizace, takže vládní nanboženské zákony se na církev vůbec nevztahují. Možná, že jediný zákon, který v současnosti v současnosti platí pro Boží lid, je zákon, že když jste nám přišli ve velkém počtu, musíte požádat o povolení. Boží lid může žádat o povolení k velkému shromáždění, ale není pod jménem žádné naboženské organizace. Naše Víra v Boha, v Bibli je Víra, ne Nažboženství. Podobně jako u většiny Vietnamců uctíváme předky, jediný rozdíl je v tom, že uctíváme své původní předky, Boha. Proto neexistují žádní kardinálové, žádní hodnostáři, žádné charty, žádná pravidla. Bibli vydává vládní nanboženské nakladatelství, takže politika nesmím zakázat distribuovat Bibli, číst Bibli, kázat Bibli a diskutovat o Bibli.

Je-li to nutné, majitel domu schůzi podepíše, požádá o povolení ke schůzi, uvede důvod a účel a pozve k účasti na schůzi zástupce vlády. Je v pořádku, pokud je to dovoleno, pokud to není dovoleno, je v pořádku se dál scházet. Když byl pronásledován, přestěhoval se na jiné místo setkání. Pokud ho policie odhalí a donutí sepsat písemný závazek, že se nebude scházet, pak jasně napište: “Na (adrese) se bez povolení nebude konat žádná schůzka!” Vyvarujte se toho, abyste se dostali do pasti sepsání slibu: žádné setkání k uctívání Boha!

Boží lid má povinnost poslouchat vládu, jak učí Římané 13:1. Když jsou však vládní zákony v rozporu s Božím příkazem, Boží lid je nemusí poslouchat. “Je lepší podřídit se Bohu než lidem” (Skutky apoštolů 5:29). Jakýkoli vládní zákon, který nám zakazuje kázat evangelium, distribuovat, číst a kázat Bibli nebo se společně scházet k uctívání Boha, je proti Božímu příkazu a my ho nepotřebujeme. Boží slovo učí Boží lid, že uprostřed světa musíme být moudří jako hadi a prostí jako holubice (Matouš 10:16). Moudrý jako had je vyhýbat se nepřátelům, jednoduchý jako holubice nelže. Každý z nás se musí z celého srdce spolehnout na Boží vedení a ochranu. Ale každý z nás musí také jednat podle Slova Božího. Bůh nikdy neučil svůj lid protestovat a vycházet do ulic, aby se postavil proti vládě. Bůh nařizuje svému lidu, aby neodporoval ničemu, a když je pronásledován z jednoho místa, utíká na jiné (Matouš 5:39; 10:23). A Pán nám slibuje, že Duch svatý nás naučí, jak reagovat na ty, kteří nás pronásledují (Marek 13:11; Lukáš 12:12).

Jak oslovovat v církvi

Každé Boží dítě je Božím knězem a bratrem a sestrou stejné víry. Podle slušnosti Vietnamců se oslovujeme podle věku. Starším lidem říkáme dědeček, babička, strýc, strýc, teta, bratr, sestra. Mladí, říkáme jim neteře, synovci, děti (nebo tety, strýcové, strýcové, tety). Úřady starších, pastýřů, učitelů, jáhnů atd. zmiňujeme jen v případě potřeby. Biblický příklad ukazuje, že v církvi si lidé říkají jménem, ​​a to pouze tehdy, když je třeba zmínit službu. Nikdy jsme neviděli případ, kdy by Petr, Pavel, Jan mluvili s jinými lidmi, kteří by tvrdili, že jsou apoštolové v každém verši! O službě apoštolů a starších se zmínili pouze na začátku svých dopisů církvi, aby dali církvi vědět, že jejich slova jsou v pravomoci a postavení apoštola, staršího.

Dnes jsou v církvích někteří lidé, kteří si říkají “pastor“ nebo “učitel“, když mluví s ostatními. Příklad:

– Pastor (nebo učitel) chce tuto neděli odpoledne navštívit vaše prarodiče, je to možné?

– Dnes bude pastor (nebo učitel) kázat o “víře”.

Je směšné se tak nazývat při rozhovoru s ostatními v církvi. Kromě toho by církev neměla používat slovo “pastor” k překladu slova “poimen” z původní biblické řečtiny. Přeložte Ưpastýř“ nebo “pastýř”! Pastor znamená “pastýř” a sám Ježíš Kristus je hoden titulu “pastor“. On je Velký pastýř (Hebrejci 13:20), hlava pastýřů (1. Petr 5:4). Nemůžeme Ježíše nazývat pastýřem a sami sebe nazývat “pastýřem”. Překlad “poimen” na “pastor” je chybný překlad. Říkat si “pastor” je rouhání [6].

Kéž Duch svatý, Duch pravdy, vede každý Boží lid do všech pravd Božího slova o církvi, aby každý Boží lid mohl uctívat Boha podle pravdy Božího slova. Amen!

Poznámka

[1] “Biblické shrnutí lidské historie”: https://timhieuthanhkinh.com/?p=67

[2] Bruce L. Shelley. Církevní dějiny v prostém jazyce, s. 94-97. Thomas Nelson Publishers, Nashville, 1995.

V roce 312 konvertoval římský císař Konstantin ke křesťanství; V roce 313 vydal dekret tolerující křesťanství, který později vedl ke vzniku katolicismu. Císař Theodosius I. (379-392) z Východořímské říše a císař Gratian (367-375) ze Západořímské říše společně vydali dekret o znárodnění křesťanství v celé Římské říši 27. února 380: https://en.wikipedia.org/wiki/Edict_of_Thessalonica.

[3] http://www.thirdmill.org/newfiles/jac_arnold/CH.Arnold.RMT.1.html

[4] http://www.mediafire.com/view/?ayem9mn9fg87iug

[5] “Církev, denominace, denominace”: https://timhieutinlanh.com/thac-mac-ve-giao-hoi-giao-phai-he-phai/

[6] “Titul pastora a reverenda”: https://timhieuthanhkinh.com/?p=71